Výprava, kterou tvořilo 7 členù vycestovala 14.srpna 1998 nyní již směr Ukrajina dvěma vozidly mikrobusem Mercedesem Vito a Škodou Pickupem.V době konání výpravy kolovala u nás spousta zkazek o nebezpečnosti cestování Ukrajinou, o přepadech aut cizincù ukrajinskou mafií… S těmito pocity jsme také vyjížděli z Bohumína k ukrajinské hranici v Polsku. Projet Polsko v této době ( ale i dnes) znamená probíjet se pomalu přeplněnými a nekvalitními silnicemi až na hranici v Medyce. Na hranici to vypadá, jako by všichni Ukrajinci chtěli přestěhovat Polsko do své země.Fronta aut nikde nekončí a o místo v ní se tvrdě bojuje.Kdo jen chvíli zaváhá je nemilosrdně z ní vytlačen jiný mi vozidly.Bez hnutí stojíme několik hodin, když se k nám přiblížili dva chlapíci mluvící napùl polsky a na pùl rusky. „ Za 70 dolarù vás dostaneme na čáru za několik minut! „ pravili. To je moc, říkáme. Za chvíli jsou zpět že prý za 50 dolarù za obě auta. Bojíme se , že tady strávíme celý den a přijímáme. A opravdu. Hraniční závora v dálce se zvedá a převáděči jen křičí :“Rychle jeďte“ Za chvíli jsme za závorou na polské celnici a kalvárie teprve začíná.Poláci berou naše techničáky prý aby zjistili , zda auta nejsou kradená a několik hodin se nic neděje.Jdeme se proto zeptat na osud techničákù a dovídáme se, ještě neměli čas nás prověřit.Popoháníme je pivy a za dvě hodiny mùžeme vyjet na ukrajinskou celnici.Tam po několika dalších hodinách kontrol a zaplacení nejrùznějších poplatkù jako za cesty, za ekologii, za vzduch …mùžeme po pùlnoci 15. srpna vyjet na Lvov.
Varováni zaručenými zprávami o nočních přepadech vozidel ukrajinskou mafií s obavami sledujeme každá světla, která se ve tmě k nám blíží nebo nás míjejí . Ale nikdo nás nepřepadá a tak za svítání míjíme Lvov a brzy poznáváme , že skutečnými banditi je místní polcie. Vybaveni antiradarem si myslíme , že v této zemi jsou na nás krátcí. Nebyli .Po 100 kilometrech nás zastavuje první policajt. Prý jsme jeli o 40 km více a chce 17 hriven ( jak jsme později zjistili v této době jednotná pokuta na Ukrajině). Je to asi 8 dolarù. Policajt dostává 5 dolarù do kapsy a jedeme dále.Postupně nás chytají ještě mnohokráte a v my už v ruce máme připraveny požadovaných 17 hriven , které jen podáváme z okýnka auta, se slovy „Nemáme čas“ jedeme dál.
15. srpna jsme v Simferopolu a po 8 letech se objímáme se starými krymskými přáteli. Zjišťujeme, že i tady se hodně změnilo.Ze Simferopolského speleologického klubu je nyní soukromá firma Sáši Kozlova „ONYXTUR“, která zaměstnává všechny jeskyňáře při provozu nově turisticky zpřístupněných jeskyní Mramornaja a Emine Bojir Chasar. Pro nás hlavní informací a pro budoucnost ještě nedoceněnou skutečností je, že Sáša využil zmatkù v nově vznikající Ukrajině a získal do soukromého vlastnictví kus plata Čatyr Dag a sním i pokladnici krasu naší planety jeskyni Emine Bojir Chasar Nižnij ( informace o této jeskyni na stránkách www. ZO ČSS ORCUS Bohumín). Víme tedy, že to co jeskyně ukrývá - miliardy krystalù kalcitu, aragonitu a ankeritu nebudou vybrakovány pro sběratele a zùstanou zachovány pro příští generace.
V příštích dnech navštěvujeme stará známá místa a turistická centra na Krymu a nestačíme se divit. I sem pronikla podnikatelská horečka a privatizace. Jenže na Ukrajinský zpùsob ( mnohdy podobný našemu). Krásná turistická centra na černomořském pobřeží chátrají a jedinými cizinci jsou zde Rusi a Bělorusi.Obchody a tržnice jsou přeplněny zbožím z celého světa- ale nikoliv pro většinu místních obyvatel s minimálními příjmy.
Proto raději 17. srpna vyjíždíme na hřeben Čatyr Dag prohlídnout si sášovo hospodářství. Nově zpřístupněné jeskyně jsou vlastně velikou turistickou atrakcí ( na Ukrajině jsou pro turisty zpřístupněny pouze 4 jeskyně) a Sáša je zpřístupnil opravdu velmi citlivě. Na jejich prohlídku se mnohdy čeká celý den .Naším úkolem pro příští dny bylo provést fotodokumentaci jak zpřístupněných tak nezpřístupněných částí obou jeskyní pro reklamní potřeby a případně se pokusit při dalším podrobném prùzkumu objevit pokračování v koncových bodech jeskyní.
Díky uvolnění některých dříve nejen pro cizince uzavřených míst na Krymském poloostrově se Sášovi pro nás podařilo vyřídit povolení k exkurzi do přímořské oblasti národního parku Kara Dag. V tomto horském pobřežním pásmu vystřídaly vápencové hřebeny skalní masívy z vyvřelin a vytvářejí stěny vystupující přímo z černomořského pobřeží až do výše několika set metrù. Nejznámějším skalním útvarem je skalní most vystupující přímo z hladiny moře známý jako „ Zlatá vrata“.
Ubytováváme se na základně geologù, která stojí na území ještě nedávno fungujícího centra pro výcvik delfínù, patřícímu sovětskému námořnictvu. Ve všech buňkách i v okolí vládně absolutní ruský nepořádek a proto raději spíme i vaříme venku.
Exkurze do „zapovědniku“ Kara Dag je možná pouze na speciální povolení, ale přesto v jejím prùběhu potkáváme na pobřeží desítky černých návštěvníkù, kteří mnohdy přímo z moře připlouvají na nejdražších člunech a jachtách. I tady za peníze je možno vše.Skalní scenérie podél pobřeží i na hřeben jsou nádherné. Spousta bizardních skalních útvarù, roklí,jeskyní. Ze stěn vystupují často vrstvy z ušlechtilými minerály a polodrahokamy a všude jsou vidět známky po jejich rabování. Těch několik strážcù, kteří rezervací procházejí a které také potkáváme, vše nestačí uhlídat.Celý Kara Dag však není přístupný ani na speciální povolení. Jedná část je zcela uzavřena všem návštěvám a tam nemùžeme ani my.
Odpoledne získáváme ještě jednu zkušenost.Delší dobu za námi chodí dvě „ goryly“ v kraťasech a velkými zlatými kříži na krku. Večer nás zastavují a vytahují jakési prùkazy policie.Prý už dva dny stojíme v zákazu a chodíme bez povolení po rezervaci a jak to prý budeme řešit.Na naši reakci, že se Sáša chce spojit s jejich náčelníkem nereflektovali a nám bylo jasné, že chtějí dolary do kapsy. Byli jsme neoblomní a tak „ policie v kraťasech „ kapitulovala a zmizela.
Jsme na pobřeží Černého moře, v turistických centrech a tak nemùžeme nevyzkoušet, co se změnilo v barech a restauracích. Zjišťujeme , že vše.Pivo k výběru , šašlyk, koňak…. A za ceny pro více než příjemné.A ještě jedna zkušenost. Hezkých holek je tu více jak jinde na světě.
Další turistickým centrem, které navštěvujeme příští den je pevnost Sudak ( i ona byla ještě nedávno pro cizince uzavřena) , která se vypíná nad černomořským pobřežím .
V závěru výpravy se přesouváme na plato Karabi, které stále patří k nejméně prozkoumaným krasovým terénùm Krymu.Dostat se co nejrychleji na plato, kde nevedou žádné cesty je možno jen za pomocí vojenského Zilu, na jehož korbu ráno 26. srpna nalézáme. Veze nás vojenský šofér Igor a brzy jsme poznali co to je cestovat Zilem cestou necestou. Celé dopoledne bloudíme po platu a hledáme vytypovaný rajon. Vùbec si neuvědomujeme, že naše vozidlo má spotřebu asi 100 litrù na 100 kilometrù.Konečně nacházíme hledanou oblast a také se nám daří objevit několik nových jeskyní. Jenže když z nich vylézáme je již tma.A víme , že je zle. Nevíme, kde jsme a pohled do nádrže Zilu hovoří jasně. Benzín stačí na pár kilometrù. Chvíli zkoušíme najít cestu z plata, ale marně. Pak je už nádrž prázdná a nás čeká nocleh na korbě. Noci jsou v krymských horách značně chladné a my kromě mokrých overalù nemáme nic sebou. Namačkáni na sebe včetně našich prùvodcù Igora, Natašu a Káti, přikryti plachtou z gruzoviku se třeseme až do svítání. Ráno vyrážíme do všech stran najít cestu a pokusit se někde získat benzín. Igor má štěstí a někde na meteostanici nachází kamaráda Sáňu a ten nám na své sajdkáre kanistry benzínu přiváží. Sáša , který s námi nebyl a který nevěděl celou noc co se děje už burcoval policii a záchranku. Vrátili jsme se v pravou chvíli. A příští den 28.srpna mùžeme zahájit cestu domù do Bohumína, která tentokráte proběhla bez větších problémù.

A kdo se výpravy účastnil ?
Josef Wagner Libor Volf Michal Stýblo Zdeněk Kubík Pavel Dobeš Luděk Cerman Jozef Szalai




Josef Wagner: Expedice Krym 1998