Cílem expedice byl prùzkum málo známých krasových oblastí Severního Kavkazu v Adygejské Autonómní oblasti ( AO ). Výchozím místem je město Majkop ( hlavní město Adygejské AO ). Další trasa pak vede jižně směrem na osady Tulskou, Chamyšin, podél řeky Bělaja až k turbáze Laganaki, která leží na stejnojmenném hřebenu asi 15 km za vesnicí Kamennomostskij.
   Tentokráte jsme transport výpravy vedli dvěma prostředky. Vašek s Déžem mířili na Krym plně naloženým vozidlem Volha s přívěsem a my ostatní nasedli v Žilině do vlaku Praha-Lvov. Do Lvova šlo vše dobře, neboť jsme měli zakoupeny místenky, ale za to ze Lvova nastala skutečná kalvárie a bitva. Nejdříve jsme celou noc stáli v obrovské frontě na jízdenky Lvov – Simferopol, a zatím co se jedna část výpravy střídala ve frontě na jízdenky, druhá část se střídala v hlídání haldy našich zavazadel. Ale i tak stačila chvíle nepozornosti a už dva ukrajinci prchali s našimi batohy někam do parku. Jenže to netušili, že Jirka je mistr republiky v  těžké váze juda a jak je dopadl, nikdo by nechtěl být na jejich místě. Nad ránem se dostáváme na řadu a vítězoslavně máváme jízdenkami. To jsme ale netušili, že sice máme jízdenky, ale nikoliv místa ve vlaku. Probíjíme se do posledního vagónu, který je stejně jako ostatní spací tím, že se zvednou opěrátka a na nich se spí, a za polskou vodku a český rum náčelníkovi vagónu jej brzy ovládáme. Po dvou dnech hrùzného cestování dosahujeme šťastni Simferopolu. Tady se setkáváme nejen s osádkou naší Volhy i s přáteli ze Simferopolského speleologického klubu, z nichž 10 doplnilo naši výpravu. Další přeprava ze Simferopolu na Laganaki už bude v útrobách vojenského vozidla „Studebejkra“, který ještě nedávno sloužil v sovětské armádě. Toto skoro obrněné vozidlo s nevětranou kabinou se spotřebou 100 litrù na 100 km a max. cestovní rychlost 45 km ( z mírného kopce ) postupně pohltilo nejen několik tun materiálu, ale i 22 osob. Tou nejhlavnější byl Igor, poručík sovětské armády, který ve stejnokroji řídil naše expediční vozidlo, které jsme ihned pojmenovali „ Mastodontem“. Mířili jsme totiž do oblasti, kde zuřila válka mezi Gruzínci a Abcházci a vstup sem, natož cizincùm, byl přísně zakázán.
   Je 1. srpna 1989 když vyrážíme z hlavního města Krymu na východ, směr Krčská úžina. Také zde je cizincùm vstup zakázán a tak se na trajekt mezi Krymem a Podkavkazím naloďujeme v noci. Igorova uniforma a vojenské vozidlo udělaly své a my mùžeme pokračovat bez dalších kontrol dále na Kavkaz. Po dalších dvou dnech slimáčí jízdy se blížíme k Majkou a Laganaki. Tady cesty končí a děkujeme našemu Mastodontu, že mùžeme pokračovat dále. Lehce zvládá závrty i škrapová pole až do centra hřebenu, kde nacházíme místo pro základní tábor. Je třetího srpna, když po týdnu cestování konečně budujeme naši první základnu.
   Před námi zde pùsobila řada expedic. Avšak jejich výsledky nejsou nikde centralizovány nebo publikovány a tak každá výprava zde začíná od znova. Také my bez map terénu a jakýchkoliv informací.
   První tábor zakládáme na severním okraji plata Laganaki - Kamenné moře, ležící JV pod hřebenem Murzikal. Tento okraj plata tvoří 150-200 metrù vysoké skalní stěny, které dále pokračují hřebenem Ošten. Výška vápencových skalních stěn odpovídá mocnosti vápencù, které zde leží na nekrasových pískovcových a břidlicových souvrstvích. V této oblasti je maximální zkrasovění s hustou sítí závrtù, menších propástek, ponorù a jeskyní. Nejznámější jeskyní je propast „Absolutnaja“, hluboká asi 200 metrù a dlouhá 5 km. Nedaleko od ní stavíme také náš tábor. V několika příštích dnech se expedice dělí do několika skupin a začíná prùzkum celého hřebene.
   Hlavní pozornost se ale upíná na propast Absolutnaja, ve které naši krymští kolegové v minulých létech objevili několik nadějných míst, kde by mohla jeskyně pokračovat. Proto do podzemí sestupuje česko-krymská skupina. Po deseti hodinách však přichází z podzemí zpráva, že se stalo neštěstí. Pod Jirkou, který váží více jak 100 kg, se utrhnul lanový žebřík a on spadl na záda ze 6 metrù. Začíná záchranná akce. Posílená podzemní skupina transportuje Jirku pod vstupní propast ( hluboká 170 metrù ) a začíná jeho vytažení na povrch. Zcela jednoduše. Na povrchu řada lidí jako burlaci táhne po platu 200 metrové lano na jehož konci je zavěšený Jirka, opíchaný utišujícími injekcemi. Samozřejmě vedle něj vystupuje na druhém laně Mirek, který se stará o jeho bezpečnost. V ledovém vodopádu, který propastí padá jim není moc příjemně, ale za hodinu jsou na povrchu. Naštěstí jsou to jen pohmožděniny a Jura za týden se již zapojil do práce expedice.
   Ostatní skupiny zatím sestupují do všech vertikál, které postupně zaměřujeme a označujeme pro příští expedice. Všechny však končí v hloubce okolo 20 metrù ledovou nebo kamennou ucpávkou. Jediným naším objevem byl v jedné z propastí spadlý statný býček, který si více hleděl pastvy než terénu. Naštěstí byl úplně v pořádku a tak jej přivazujeme lanem za rohy a na povrch jej vytahuje náš Mastodont.
   Je 8. srpna 1989 a naše úsilí na Laganaki končí. Rozhodujeme se sbalit tábor a zamířit na výše položený hřeben Murzikal. Murzikal se táhne ve výšce okolo 2200 m.n.m. a jedinou vegetací je zde tráva. Proto do Mastodonta nakládáme i dřevo na ohniště a vyjíždíme na hřeben, kde stavíme tábor č. 2. Cestou míjíme obrovské ocelové roury s okny a dveřmi o prùměru 3 metry a jak se později od pastevcù dovídáme, je to lyžařské centrum, které vždy na zimu nadšenci lyžování opraví a v létě je pastevci a lovci zdevastují. A jak se díváme na nádherné dlouhé travnaté svahy okolo, lyžování by zde mohlo být opravdu nádherné. Z vrcholu vidíme také několik dlouhých závrtových řad, svědčících o existenci podzemních systémù a těšíme se na nové objevy. Tato oblast ještě nebyla dosud zkoumána. Mnoho závrtù postupně kopáním otevíráme, ale nejhlubší objev je propast – 26 metrù. Tedy opět zklamání. A tak jediným vzrušením byl Zdeňkùv úraz v jedné z propastí, kdy si zapomněl přílbu a hlavu mu pěkně zhmoždily padající kameny. Silným zážitkem pro nás byla i častá setkání se stády polodivoce chovaných kavkazských koní, která jsme na výpravách po hřebenu potkávali.
   Desátého srpna opět balíme tábor a s našim Mastodontem ( díky za něj ) se přemísťujeme do dalšího rajonu pod vrchol Ošten, kde ve výšce okolo 2300 m.n.m. nacházíme několik velmi nadějných krasových terénù s řadou otevřených jeskyní a propastí. Všechny prozkoumáváme a dokumentujeme, ale větší hloubku než 20 metrù jsme nedosáhli. V této době již velmi ztrácí na aktivitě polská část výpravy, která očekávala na Kavkaze tisícimetrové objevy a také naši krymští kolegové spíše bojují s nemocemi než s jeskyněmi. A tak veškerá aktivita je na nás. Zatím jsme stále pùsobili na horních částech hřebenù a proto se rozhodujeme sestoupit dolù do hluboko zařezaného krasového údolí řeky Ci-Ce a uskutečnit jeho první prùzkum a dokumentaci. Postupně objevujeme řadu menších jeskyní a krásný kaňon se stěnami vysokými až 300 metrù vzdálenými od sebe místy jen 3 metry.
Po skončení explorace kaňonu řeky Ci-Ce 13. srpna přemísťujeme tábor na západní svah hřebene Murzikal do výšky 2300 m.n.m. a odsud vedeme explorační práce na sousedních hřebenech Fišt a pùlden pochodu vzdálený hřeben Nagoj Čuk, kde zakládáme další tábor. Na tomto hřebeni jsme také nakonec učinili největší objevy, propasti hluboké sta metrù a to bylo mnohem méně než jsme očekávali.
   Naše činnost v této oblasti končí 19. srpna, kdy opět vše nakládáme do našeho Mastodonta a během dalších dvou dní jsme zpět na Krymu a za další 3 dny po obdobných peripetiích jako na cestě na Krym zpět v Bohumíně.
   Podrobnější výsledky o této výpravě lze najít na stránkách ZO ČSS 7-01 ORCUS Bohumín


   Jozef Wagner: Expedice Laganaki ( Kavkaz 1989 )